Krkonošský Národní Park

Krkonošský národní park - (KRNAP)
se rozprostírá v severovýchodní části Čech při hranici s Polskem. Z administrativního hlediska leží jeho větší část na území bývalých okresů Trutnov, Semily a Jablonec nad Nisou. Území o rozloze 54.969 ha je orientováno ve směru od SZ k JV. Většina území národního parku spadá do geomorfologického celku Krkonoše (podcelky Krkonošské hřbety, Krkonošské rozsochy a Vrchlabská vrchovina), část ochranného pásma patří již do celku Krkonošské podhůří (s podcelky Železnobrodská vrchovina a Podkrkonošská pahorkatina). Oba horopisné celky náleží do Krkonošsko-jesenické (Sudetské) soustavy v rámci České vysočiny.
Konkrétní vymezení KRNAP (včetně OP) lze popsat takto: hranice s Polskem, Novosvětské sedlo, Hvězda, Jablonec nad Jizerou, Jizera po Arnoštov, Jizerka po Hrabačov, Vrchlabí, Rudník, Mladé Buky, Kalná Voda, Babí, Žacléř. Bezprostředně sousedí s Broumovskou vrchovinou na východě, Jizerskými horami na severozápadě, v Polsku s Kotlinou Jeleniogórskou a Rudawami Janowickiemi. Vymezení vlastního národního parku a jednotlivých ochranných zón je zřetelné z přiložené mapy. Krkonoše patří k hercynským pohořím vyvrásněným v prvohorách, před zhruba 600 milióny lety. Výrazně překračují horní (alpinskou) hranici lesa, která se zde pohybuje okolo 1250 m n. m. Vysokohorské rysy přírody krkonošských hřbetů a hřebenů podtrhuje a formuje drsné klima s velmi chladnými severními a severozápadními větry, nízkými teplotami vzduchu a vysokými úhrny atmosférických srážek.
Během postupujícího zalednění byla severská tundra několikrát zatlačena směrem k jihu a zároveň horská tundrová společenstva sestoupila do nižších poloh. Obě chladnomilmá seskupení se na některých místech potkávala a po oteplení se zachovala vysoko v horách či na jiných vhodných místech (např. rašeliništích), nebo ustoupila s tajícím ledovcem k severu. Tím lze vysvětlit poměrně vysoký podíl severských druhů organismů, resp. glaciálních reliktů v krkonošských rostlinných i živočišných společenstvech. Od ústupu posledního zalednění v Evropě uplynulo okolo 10 000 let a stejně dlouho byly některé organismy izolovány na krkonošských hřbetech. I za tuto relativně krátkou dobu se v některých, zejména rostlinných skupinách, vyvinuly poddruhy a druhy, které jsou krkonošskými endemity.
Krkonošský národní park v číslech:
• založen 1963
• celková výměra: 54.969 ha

Z historie Krkonoš
Krkonoše se svými hlubokými lesy tvořily součást Království českého. Od neolitu byly osídleny slovanskými kmeny. Již v r.1241 bylo benediktýny založeno vrchlabské proboštství. Přes hřebeny vedly dvě významné obchodní stezky. Objevení rud a drahých kamenů v 16. stol. přilákalo mnoho cizinců - vznikla i legenda o Krakonošovi. Dolování sem přivedlo i důlního odborníka Kryštofa z Gendorfu, podporovaného Habsburky, který ovládl celé území Krkonoš. Namísto staré tvrze si ve Vrchlabí r. 1548 postavil známý zámek se čtyřmi rohovými věžičkami. Pro doly začal kácet lesy, nakonec dřevem zásoboval i kutnohorské doly. S dolováním se rozšířilo i sklářství - dodnes jsou světoznámé sklárny v Harrachově. S úpadkem dolování se na vykácených holinách vyvíjelo budní hospodářství, vznikla Luční bouda, Martinovka a Brádlerovy boudy. Po třicetileté válce zde vládl Albrecht z Valdštejna, po jeho zavraždění Morzinové. Vrcholným aktem protireformace bylo postavení a vysvěcení kaple Sv. Vavřince na Sněžce r. 1681 a vysvěcení Labského pramene r. 1684. Upravily se hranice se Slezskem, západní část ovládl český hrabě Harrach. Počátkem 18. století byly snahy o vzkříšení dolů. Ve Sv. Petru pracovalo až na 50 horníků, kteří se scházeli u mlynáře Špindlera. Prosadila se stavba kostelíka Sv. Petra - ochránce kovkopů a hutníků - r. 1793 byl vysvěcen, a bylo založeno město Špindlerův Mlýn. Sám mlýn pro obtížnost dopravy později zanikl a také doly ukončily svou činnost. Lidé se začali stěhovat do hor, přibyly boudy Špindlerovy, Petrovka, Davidova, Pudlova, staré Erlebachovy, Rennerovy a další se přestavovaly na celoroční obývání a začalo se tkalcovat. Po zrušení nevolnictví se z obyvatel stali nájemci a pastýři, pěstovali dobytek a kozy. Když se systematicky začaly obnovovat lesy, dostalo budní hospodářství přísná pravidla. Nová módní vlna návratu k přírodě (J.J.Rousseau) přivedla do hor první návštěvníky, zprvu bohatou vrstvu, později i širší veřejnost. Z bud se pomalu stávala hostinská zařízení, s lesy se rozšířila i myslivost.
Známé se staly zimní jízdy na saních rohačkách zprvu od Slezského sedla do Kowar, později i do Špindlerova Mlýna. Harrachův nápad vybavit hajné ski z Norska dal základ lyžování v Krkonoších. Nakonec se domorodci se ctí ujali i jejich výroby, "jesenový perkýnka" se stala součástí života horalů. Zakládaly se sportovní spolky, pořádaly se závody. Nejznámější s tragickým koncem pro závodníka B.Hanče a přítele Vrbatu se odehrál v březnu r. 1913. Mohyla na památku odvahy a přátelství stojí poblíž místa tragédie na Krkonoši u Vrbatovy boudy. Budní hospodářství zanikalo a "boudy" začaly sloužit turistice. Proti povodním na Labi byla r. 1914 dostavěna údolní přehrada u Špindlerova Mlýna. Vznikem Československa po I. světové válce se německá buržoasie chtěla separovat, ale pohraničí bylo obsazeno československou armádou, lesy většinou zestátněny a Klub českých turistů prosazoval do Krkonoš český živel. S hrozbou nacismu se začaly budovat na hraničním hřebeni pevnůstky pro obranu, z toho důvodu byla vybudována r. 1936 vysokohorská silnice: Hrabačov u Jilemnice - Krkonoš u Vrbatovy boudy (1 400 m n.m.), která v létě slouží kyvadlové dopravě dodnes. Dnes slouží všem návštěvníkům ubytovací zařízení po celých Krkonoších.
Krkonoše jsou nejvyšším pohořím České republiky. Tyčí se zde také nejvyšší hora Sněžka, která dosahuje výšky 1602 m. Toto pohoří má v několika oblastech vysokohorský charakter. Sláva Krkonoš se počala po Evropě šířit v 18. stol., když do dříve nepřístupných hor začali hlouběji pronikat bylinkáři hledající rostliny pro výrobu léčivých prostředků. Ti také rozšířili původně neznámou místní legendu o Krakonošovi, pánu hor, kterého dnes z pohádkových příběhů znají děti i dospělí.