HISTORIE: RENNEROVA BOUDA

Bouda, která vznikala navzdory nepřátelům.

Jen málokterá krkonošská bouda má za sebou tak dramatický příběh jako Rennerova bouda. Stála nedaleko dnešních Kozích hřbetů na cestě mezi Luční boudou a Špindlerovým Mlýnem a její historie je plná odvahy, soupeření, pohostinnosti i legend, které se v Krkonoších vyprávějí dodnes.

Rennerovu boudu postavili v roce 1797 bratři August a Ignác Rennerovi, potomci starého alpského rodu, který přišel do Krkonoš během kolonizace v 16. století.

Její vznik však rozhodně nebyl jednoduchý. Rennerovi byli blízce spřízněni s hospodáři z Luční boudy, místo podpory se ale stali jejich největšími konkurenty. S rozvojem horské turistiky rostlo i napětí mezi oběma boudami.

Docházelo dokonce k událostem, které dnes připomínají dobrodružný román. Stavební dřevo, pracně dovážené z údolí, bylo konkurenty dvakrát rozřezáno. Jeden z bratrů Rennerových byl dokonce shozen do jámy s hašeným vápnem a útočníci se jej pokusili usmrtit balvanem. Osud však zasáhl jinak – kámen zranil jednoho z pachatelů, zatímco napadenému se podařilo z jámy uprchnout a u Bílého Labe ze sebe smýt žíravé vápno. Vrchnost následně viníkům odebrala část pozemků a připojila je k Rennerově boudě.

Přes všechny překážky byla bouda dokončena a díky promyšlené horské architektuře výborně odolávala drsnému krkonošskému počasí. Kamenné stěny, smrkové trámy utěsněné mechem a jílem, šindelové obložení i kameny zatížená střecha byly inspirovány stavbami z Alp.

V roce 1832 přešla Rennerova bouda do vlastnictví rodiny Buchbergerových. Původně sloužila především jako letní hospodářská bouda pro chov dobytka. Kolem roku 1890 k ní patřilo přibližně 230 hektarů horských luk, na kterých se pásly krávy, mladý skot i kozy.

S rozvojem turistiky se však její význam začal měnit. Koncem 19. století prošla několika přestavbami, přibyly hostinské pokoje, veranda s nádherným výhledem na Sněžku i okolní horské louky a postupně se z ní stal oblíbený horský hostinec.

Hosté zde nacházeli pohodlné ubytování, kvalitní kuchyni i pestrou nabídku nápojů včetně vrchlabského piva a vín. Rennerova bouda lákala návštěvníky především svou polohou na hřebeni Krkonoš, odkud bylo možné obdivovat jedinečné východy i západy slunce.

Na začátku 20. století panoval na Rennerově boudě čilý společenský život. Vzpomínky citeristy Ferdinanda Neugebauera, který zde působil od roku 1903, přibližují atmosféru tehdejších horských večerů.

Hosté přicházeli už během odpoledne, aby si zajistili místo k přespání. Když byly všechny pokoje obsazené, nocovalo se i na seníku. Večer se společenská místnost zaplnila lidmi z různých koutů monarchie.

Po večeři se rozezněly citery, zpívaly se lidové písně a často se tančila polka, valčík nebo čtverylka. Neexistovaly žádné společenské rozdíly – všichni seděli u jednoho stolu a užívali si přátelskou atmosféru horské boudy. Mnozí pak brzy ráno vyráželi na Sněžku pozorovat východ slunce.

Za první republiky koupili Rennerovu boudu bratři Bönschové, kteří vlastnili také Luční boudu. Hospodaření obou objektů spojili.

Během mobilizace v roce 1938 boudu obsadila československá armáda. Krátce nato objekt vyhořel za okolností podobných požáru Luční boudy. Přestože během okupace začala výstavba nové budovy a vznikla hrubá stavba až po střechu, po druhé světové válce již nebyla nikdy dokončena.

V roce 1950 nechala vojenská správa rozestavěný objekt odstranit a místo bylo srovnáno se zemí.

Po Rennerově boudě zůstalo jen málo stop. Na místě bývalé stavby dnes stojí malé odpočívadlo s Rennerovou studánkou, která dodnes využívá vodu z původního vodovodu.

Pokud se vydáte po červené turistické trase z Luční boudy přes Kozí hřbety směrem do Špindlerova Mlýna, projdete kolem místa, kde se psala jedna z nejzajímavějších kapitol historie krkonošských bud.

S Rennerovou boudou je spojena také jedna z krkonošských pověstí.

Vypráví o děvečce Líze, která sloužila na boudě a ráda se posmívala Krakonošovi. Jednoho dne při obracení sena zpívala posměšnou písničku o pánu hor. Náhle se před ní objevil pohledný mladík a požádal ji o polibek.

Když se později přiznal, že je samotný Krakonoš, Líza se mu vysmála. Za její drzost ji však čekal zvláštní trest. Po návratu do boudy zjistila, že jí na bradě vyrostl kozí plnovous. Nepomohlo holení ani stříhání a vous jí zůstal po celý život. Od té doby jí prý všichni říkali Kozí Líza.

Pověst dodnes připomíná, že v Krkonoších je dobré mít před pánem hor úctu – nikdy totiž nevíte, kdy vás bude poslouchat.

Zdroj: Historie krkonošských bud