Příběh horské boudy na hranici Krkonoš.

Vysoko v Krkonoších, téměř přímo na česko-polské hranici, stojí Špindlerova bouda. Místo, kterým po staletí procházely cesty mezi českou a slezskou stranou hor, dnes znají především turisté a milovníci zimních sportů. Její historie je ale mnohem pestřejší. Zažila požáry, rozkvět horské turistiky, slavné sáňkařské jízdy i období, kdy její sláva pomalu mizela.

Špindlerova bouda přitom původně vůbec nenesla své dnešní jméno. Říkalo se jí Richtrova nebo Rychtářova bouda a společně s okolními pasekami Daftových, Moravských a Davidových Bud tvořila samostatnou část Špindlerova Mlýna nazývanou Sedmidolí.

Enkláva měla dokonce vlastní školu.

První boudu zde nechal v roce 1824 postavit rychtář Franz Spindler z Bedřichova. Nestála však dlouho. Už o dva roky později ji zničil požár. Ještě v témže roce ale vyrostla na původní kamenné podezdívce nová stavba.

Významnou kapitolu v historii boudy začal psát Johann Hollmann, zeť Franze Spindlera, který ji vlastnil v letech 1855 až 1894. Právě za jeho působení se z obyčejné horské boudy postupně stal jeden z nejvyhledávanějších horských hotelů v okolí.

Hollmann dokázal naplno využít výjimečnou polohu přímo u hranice. Kromě ubytování a občerstvení zde provozoval také obchod s vínem a máslem.

Jenže historie boudy nebyla vždy idylická.

Dne 13. listopadu 1885 Špindlerovu boudu znovu zachvátil požár. Tentokrát měl tragické následky. V plamenech zahynulo kromě pěti koz a pěti krav také osmiletá majitelova neteř.

Přesto se život na boudě nezastavil. Nový objekt byl znovu vybudován a jeho provoz se podařilo obnovit už na podzim následujícího roku.

Po Hollmannově smrti v roce 1894 přešla bouda na jeho vdovu Františku Hollmannovou a následně na jejich dceru. Provoz zajišťoval její bratr Hermann.

Velkým impulzem pro další rozvoj Špindlerovy boudy bylo otevření sáňkařské dráhy do Hainu. V 90. letech 19. století se díky ní bouda stala oblíbeným cílem také během zimy.

V době největší popularity jízd na rohačkách se během jediné zimní sezony uskutečnily stovky sjezdů.

Špindlerovka se postupně proměňovala v moderní horský hotel. Františka Hollmannová ji nechala přestavět a po její smrti v roce 1911 přešel objekt na jejího manžela Rudolfa Lhotu. Ten jej provozoval až do své smrti v roce 1925.

Další majitelkou se stala jeho druhá žena Anna Richterová, které bouda patřila až do roku 1945.

Na začátku 20. století se význam Špindlerovy boudy ještě výrazně zvýšil. V letech 1914 až 1921 byla příhraniční oblast zpřístupněna dopravě díky vybudování široké silnice ze Špindlerova Mlýna na Špindlerovu boudu.

Následovala pravidelná autobusová doprava a později také stále větší počet automobilů.

Turistický ruch rychle rostl. Přímo u boudy vzniklo osm garáží a doprava nebyla zdarma. U Dívčích lávek se vybíralo mýto – dvě koruny za motorové kolo, deset korun za osobní automobil a dvacet korun za autobus.

Špindlerovka se tak postupně stala nejen horským útočištěm, ale také významným výletním cílem.

V roce 1942 nabízela Špindlerova bouda úctyhodných 70 pokojů se 110 lůžky. Pokoje byly vybaveny ústředním topením a hosté měli k dispozici studenou i teplou vodu.

Po druhé světové válce se však její osud změnil. Bouda se stala jednou ze zotavoven ROH a její úroveň postupně klesala. Objekt začal chátrat.

Ještě v roce 1951 se ale Špindlerova bouda objevila na tříkorunové poštovní známce, která vyšla v nákladu 2,5 milionu kusů. Dominovalo na ní heslo „Hory patří pracujícím“.

Pamětníci vzpomínají, že v pozdějších desetiletích už slavná bouda zdaleka nepřipomínala svůj někdejší luxusní hotel.

V prosinci 1984 zde například hosté v nejvyšším patře bojovali s mrazem a sněhem, který pronikal několikacentimetrovými škvírami ve stěnách a oknech.

Špindlerova bouda už potřebovala zásadní opravu. Ta však nepřišla.

Objekt se dostal do velmi špatného technického stavu a původní stavba byla nakonec odsouzena k demolici. V roce 1978 byl vydán demoliční výměr.

Na jejím místě později vyrostl zcela nový rekreační objekt, který se stal základem dnešního hotelového komplexu.

Tajemství Sedmidolí: příběh sedmi pramenů

K názvu Sedmidolí, který tato část Krkonoš v minulosti nesla, se váže krásná legenda.

Kdysi prý žila královská dcera, jejíž krása neměla v širokém okolí obdoby. Nápadníků měla mnoho, ale jeden z nich se odmítal smířit s jejím odmítnutím. Princezna proto uprchla do hor a ukryla se u pramene hluboko v lesích. Chránila ji dobrá víla.

Nápadník však zjistil, kde se princezna ukrývá, a vydal se ji hledat. Jeho cesta vedla roklemi, přes svahy i vřesoviště. Když se přiblížil k dívčinu úkrytu, víla se rozhodla princeznu ochránit.

Najednou se v okolí objevily prameny. Jeden za druhým vytryskly ze země a zmátly mladíka, který se mezi nimi snažil princeznu najít.

Dorazil až ke dvanáctému prameni, ale princeznu stále neobjevil. Unavený se posadil a začal přemýšlet, zda má ve svém hledání pokračovat. Vtom si vzpomněl na starou pověru, že číslo třináct přináší neštěstí.

A tak se otočil a odešel.

Kdyby vydržel ještě chvíli, podle legendy by u třináctého pramene princeznu našel.

Víla však svou chráněnkyni zachránila. A aby místo navždy připomínalo její vítězství, nechala prý vyvěrat sedm nejsilnějších pramenů.

A právě od nich mělo podle pověsti získat své jméno Sedmidolí – krajina v srdci Krkonoš, jejíž historie je stejně pestrá jako samotné hory.

Zdroj: Historie krkonošských bud