Místo, kde se potkává historie, hory a příběh dvou přátel.

Vrbatova bouda stojí na jednom z nejvýraznějších míst západních Krkonoš.

Najdeme ji na vrcholové smyčce Masarykovy silnice z Horních Míseček na Zlaté návrší, v nadmořské výšce kolem 1 400 metrů. Dnes je oblíbeným cílem turistů, cyklistů i výchozím bodem pro výpravy po hřebenech. Její historie je ale mnohem hlubší – a je neodmyslitelně spojena s tragickým příběhem Bohumila Hanče a Václava Vrbaty.

Václav Vrbata byl členem Sokola a milovníkem hor. 24. března 1913 přišel povzbudit svého přítele Bohumila Hanče, který se účastnil mezinárodního mistrovského závodu na 50 kilometrů.

Závod se odehrával za mimořádně nepříznivého počasí. Prudká vánice, silný vítr a rychlý pokles teplot vytvořily podmínky, které se staly osudnými. Vrbata se vydal Hančovi pomoci, ale sám v horách zahynul.

Jejich tragický příběh dodnes připomíná Mohyla Hanče a Vrbaty, která stojí nedaleko dnešní boudy. Byla vybudována v roce 1925 a stala se symbolem přátelství, obětavosti a nebezpečí, které mohou Krkonoše za nepříznivého počasí představovat.

Právě po Václavu Vrbatovi dostala později své jméno i bouda na Zlatém návrší.

Vrbatova bouda přitom nebyla první stavbou, která měla na tomto místě vzniknout.

Ve středu silniční točny dodnes najdeme kamenný balvan, který sem byl v září 1936 umístěn jako základní kámen plánované Švehlovy boudy.

Projekt byl na svou dobu skutečně velkolepý. Počítal s téměř dvěma stovkami lůžek, dvěma restauracemi pro zhruba 250 hostů, vlastní hydroelektrárnou na Pančavě, velkou garáží, parkovištěm, poštou i četnickou stanicí.

Záměr se však nakonec neuskutečnil. Do plánů zasáhla přicházející válka a také budování pohraničních opevnění v okolí Zlatého návrší a Labské louky.

Krkonošská příroda tak získala trochu nečekaného spojence v podobě historických událostí.

Ve srovnání s řadou historických krkonošských bud je Vrbatova bouda skutečným „benjamínkem“.

O její výstavbě se rozhodlo až ve druhé polovině 50. let. Hlavním důvodem nebyla turistika, ale především potřeba vybudovat kvalitní stanici Horské služby pro oblast západních Krkonoš.

Stavba probíhala v letech 1959–1962 v rámci tehdejších akcí „Z“. Oficiálně mělo jít o „Zvelebení“, ve skutečnosti se na podobných stavbách významně podílely také neplacené či „dobrovolné“ brigády.

Nová bouda měla především sloužit jako hlavní hřebenové zázemí Horské služby. Současně měla turistům nabídnout alespoň základní občerstvení a nahradit nevzhledný kiosek, který do té doby stával u konečné silnice.

Vzpomínky na výstavbu Vrbatovy boudy ukazují, jak náročné bylo v tehdejší době podobný objekt v horském prostředí vybudovat.

Dělníci a brigádníci bydleli na nedalekých Jestřábích boudách. Na stavbu přijížděli ranním autobusem z Jilemnice a na konci pracovního týdne se zase vraceli dolů do Horních Míseček.

Projektanti Vladimír Šír a Jiří Bartoš společně s polírem Kovaříkem z Jilemnice přitom hned na začátku narazili na poněkud nečekané překvapení. Žula v místě stavby byla natolik zvětralá, že základy bylo možné vykopat ručně – pomocí krumpáčů a rýčů. Vykopaný materiál navíc posloužil jako písek do zdiva a betonu.

A pak tu byl ještě jeden problém – střecha.

Jedna z firem při pokládce plechové krytiny použila plechy široké jeden metr, přestože projekt počítal s jinými rozměry. Chyby si stavbaři všimli až následně a bylo rozhodnuto, že se střecha musí předělat.

Jenže než k tomu stačili přistoupit, zasáhl samotný Krakonoš.

Silný poryv větru střechu jednoduše sroloval a odložil vedle boudy.

Krkonoše tak tentokrát provedly demontáž rychleji než stavební firma.

Dnes si možná jen těžko představíme, že se kdysi dalo autem nebo autobusem dostat prakticky až k Vrbatově boudě.

Zejména v 70. letech bývala okolní parkoviště plná automobilů. Do hor sem přijížděli turisté z různých částí tehdejšího Československa i z Německé demokratické republiky. Na Zlaté návrší mířily stovky Wartburgů a Trabantů.

Dnes je situace samozřejmě úplně jiná. Vjezd motorových vozidel je zde z důvodu ochrany přírody zakázán a Vrbatova bouda zůstává především cílem pěších turistů a cyklistů.

Vrbatova bouda má zajímavou historii také z pohledu sportu. Několikrát se stala cílem etap legendárního Závodu míru, který patřil k nejvýznamnějším cyklistickým závodům své doby.

Stoupání na Zlaté návrší je ostatně dodnes považováno za jedno z nejnáročnějších silničních stoupání v Česku. Pro cyklisty představuje pořádnou výzvu – a zároveň odměnu v podobě horského prostředí a výhledů, které se po zdolání stoupání otevřou.

Vrbatova bouda dnes nabízí především příležitostné občerstvení a pro mnoho návštěvníků je přirozeným bodem, odkud pokračují dál po hřebenech Krkonoš.

Od boudy můžete vyrazit například směrem k Mohyle Hanče a Vrbaty, prameni Labe, Labské boudě nebo Pančavskému vodopádu. Hřebenové cesty vás mohou zavést také směrem k Harrachovu a dále přes hranici do polské části Krkonoš.

Pro méně zdatné turisty je vhodnou volbou okruh přes pramen Labe, Labskou boudu a Pančavský vodopád. Zkušenější turisté mohou pokračovat po hřebenech dál a užít si jednu z nejkrásnějších horských oblastí Krkonoš.

Vrbatova bouda tak není jen místem, kde si můžete dát občerstvení. Je připomínkou historie Krkonoš, příběhu dvou přátel i doby, kdy se hory zdolávaly za podstatně jiných podmínek než dnes.

A možná právě proto stojí za to se při návštěvě Zlatého návrší na chvíli zastavit a uvědomit si, kolik příběhů se v těchto horách odehrálo.

Zdroj: Historie krkonošských bud