HISTORIE: KLÍNOVÁ BOUDA
Bouda, která už nestojí, přesto její příběh v krajině stále žije.
Na svazích nad Svatým Petrem, vysoko mezi Zadní Planinou a horou Stoh, stávala kdysi Klínová bouda – místo, které bylo svědkem těžké práce, rozvoje horského hospodaření i dramatických událostí, jež se nesmazatelně zapsaly do historie Krkonoš.
Kořeny tohoto místa sahají až do první poloviny 16. století, kdy se díky aktivitám horního hejtmana Kryštofa z Gendorfu začalo v centrálních Krkonoších intenzivně těžit železo a další kovy. Významným centrem těžby byl i Svatý Petr, odkud se ruda dopravovala na zádech nosičů až do Dolního Dvora k dalšímu zpracování.
Jedna z hlavních tras vedla přes svahy Stohu a Zadní Planiny – a právě v jejím nejvyšším bodě vznikl jednoduchý dřevěný přístřešek. Nosiči si zde odpočinuli, ukryli se před nepřízní počasí a nabrali síly na další cestu. Postupem času se z tohoto skromného útočiště vyvinula skutečná horská bouda.
Místo nebylo vybráno náhodou. Nabízelo přístup k prameni vody a zároveň poskytovalo relativní ochranu před drsnými severními větry. Na krkonošské poměry šlo o poměrně příznivou lokalitu – s vyšším počtem slunečných dnů a menším výskytem vichřic.
Původ názvu „Klínová bouda“ není zcela jednoznačný. Jedna z teorií říká, že si zde nosiči opravovali své pracovní nástroje – klíny. Tato představa je sice romantická, ale málo pravděpodobná, protože by znamenala další zbytečnou zátěž při nošení těžké rudy.
Pravděpodobnější vysvětlení vychází z tvaru samotné horské enklávy, která při pohledu z dálky připomíná klín. A právě podle tohoto charakteristického tvaru dostala bouda i celé okolí své jméno.
Po útlumu hornictví, zejména během třicetileté války, se život na Klínovkách zaměřil na tradiční horské hospodaření. V 17. století zde vznikla celá skupina bud známá jako Klínové Boudy (Keilbauden).
Místní obyvatelé se živili především chovem dobytka a prací v lese. Život byl tvrdý a každodenní práce náročná, přesto zde vznikaly početné rodiny. Děti pomáhaly s hospodářstvím, a proto byla jejich školní docházka často nepravidelná.
S postupem času se i sem dostala potřeba vzdělávání. První „učitel“ byl vysloužilý voják, který obcházel jednotlivé boudy a učil děti základům čtení, psaní a počtů. Výuka probíhala přímo v obytných místnostech a odměna byla spíše symbolická.
Teprve na počátku 20. století vznikla v enklávě skutečná škola. Dodnes ji připomíná objekt zvaný Kantorka, který slouží jiným účelům, ale nese v sobě kus této historie.
Na přelomu 19. a 20. století začaly Klínové Boudy žít také sportem. V roce 1902 se zde konal start významného lyžařského závodu směrem do Vrchlabí. O několik let později zde vyrostl i skokanský můstek, na kterém se skákalo až 30 metrů.
Místo se tak stalo důležitým bodem v historii krkonošského lyžování.
Samotná Klínová bouda se na konci 19. století proměnila v oblíbený horský hostinec s několika vytápěnými místnostmi. Její historie však byla poznamenána požáry i dramatickými událostmi.
Po požáru v roce 1912 byla rychle obnovena a v následujících letech několikrát přestavována. Její konečná podoba vznikala postupně mezi lety 1920 a 1940.
Druhá světová válka přinesla tragické momenty – tehdejší majitel Johann Braun byl přímo před boudou bez soudu zastřelen.
Osud Klínové boudy se definitivně uzavřel 22. února 1970. Během lyžařského kurzu zde došlo k výbuchu dieselového agregátu, který zásoboval objekty elektřinou. Hořící nafta se rychle rozšířila po dřevěné konstrukci a během pouhých dvou hodin byla bouda zcela zničena.
Kvůli obtížné dostupnosti terénu a nedostatku techniky nebylo možné požár účinně zastavit. Krátce po poledni se poslední zdi zřítily a zůstalo jen spáleniště.
Dnes už Klínová bouda nestojí, přesto její příběh v krajině stále žije. Louky, cesty i okolní hory připomínají dobu, kdy zde lidé tvrdě pracovali, budovali své domovy a psali historii Krkonoš.
Zdroj: Historie krkonošských bud
