HISTORIE: JELENÍ BOUDY

Horská enkláva s příběhem, který psaly generace.

Jen asi tři kilometry vzdušnou čarou od Špindlerova Mlýna, na jižních svazích pod Malým Šišákem, se rozprostírá jedinečné místo s hlubokou historií – Jelení boudy.

Tato horská enkláva, rozdělená úzkým pruhem lesa podél Černého potoka, patří k nejstarším osídleným lokalitám svého druhu v Krkonoších a dodnes si uchovává autentickou atmosféru hor.

Vznik Jeleních bud sahá do počátku 18. století, kdy se Krkonoše staly důležitým zdrojem dřeva pro rozvíjející se železářský průmysl. Právě těžba dřeva pro hutě ve Vrchlabí a další panská hospodářství dala vzniknout prvním horským usedlostem.

Mezi prvními osadníky byla rodina Adolfů, která do Krkonoš přišla z rakouských Alp. Jejich jméno se postupně rozšířilo do dalších horských oblastí a stalo se jedním z nejčastějších v regionu. Tito dřevorubci a hospodáři položili základy života v drsných podmínkách, kde bylo nutné spoléhat především na vlastní síly.

Původní název Leierovy boudy (Leierbauden) dodnes vyvolává otázky. Jedna z nejčastěji zmiňovaných teorií má téměř pohádkový nádech – údajně zde žil osadník, který vlastnil flašinet (Leierkasten) a hraním bavil kolemjdoucí poutníky na staré obchodní stezce vedoucí k česko-slezskému pomezí.

Současný název „Jelení boudy“ pak odkazuje na tradici pozorování jelenů v období podzimní říje. Právě ta byla pro návštěvníky vždy silným zážitkem a stala se symbolem tohoto místa.

Na začátku 19. století stálo na Jeleních boudách přibližně sedm stavení, do roku 1910 jejich počet vzrostl na deset a enkláva měla kolem sedmdesáti obyvatel. Postupně se ustálil počet zhruba třinácti objektů.

Život zde nebyl jednoduchý. Obyvatelé se živili především prací v lese a chovem dobytka. Přestože se nacházeli ve vysoké nadmořské výšce, díky jižní orientaci svahů se jim dařilo pěstovat i plodiny jako oves, brambory, řepu nebo zelí. Každý kousek půdy byl pečlivě využit.

Vedle poctivé práce se však v horách objevovala i méně oficiální obživa – někteří obyvatelé si přivydělávali pašováním přes blízkou hranici. Drsné podmínky a omezené možnosti obživy vedly také k tomu, že část rodin postupně odešla za lepším životem do průmyslových oblastí.

Jednou z nejstarších bud byla usedlost čp. 102, která sloužila dokonce i jako školní místnost. V roce 1890 ji však zničil požár po zásahu bleskem. Následně byla znovu vystavěna, tentokrát z kamene.

Významnou stavbou v enklávě byla také myslivna, kterou zde nechal v roce 1850 vybudovat hrabě Morzin pro revír Sedmidolí. I ta později podlehla požáru, ale byla obnovena a slouží dodnes.

Postupně přibývala další stavení – hostinec, obytné domy i hospodářské budovy. Enkláva tak získávala podobu malého, soběstačného horského společenství.

S rostoucím zájmem o Krkonoše začaly Jelení boudy přitahovat i první turisty. Už v roce 1876 zde vznikl hostinec, který se stal důležitým zázemím pro návštěvníky.

Jeho historie byla plná zvratů – střídali se majitelé a kvalita služeb kolísala. Významný zlom přišel až s rodinou Hollmannových, která dokázala vrátit místu renomé a přizpůsobit ho rostoucím nárokům turistů. Hotel byl modernizován, nabízel ústřední topení i desítky lůžek.

V roce 1917 však budovu zasáhl blesk a následný požár ji téměř zničil. Přesto byla alespoň provizorně obnovena a zůstala dominantou celé oblasti.

Zásadní proměnu přinesl rok 1921, kdy byla dokončena silnice ze Špindlerova Mlýna směrem ke Špindlerově boudě. Díky tomu se oblast stala mnohem dostupnější a turistický ruch začal rychle růst. Dokonce sem začala jezdit autobusová linka se zastávkou nedaleko bud.

Život na Jeleních boudách měl i svou vzdělávací kapitolu. Děti nejprve docházely do školy na Špindlerovu boudu, později vznikla přímo v enklávě školní expozitura. Učitel zde pravidelně docházel a vyučoval děti z okolních bud.

V bouřlivých obdobích 20. století se místo stalo i strategickým bodem – před druhou světovou válkou i po ní zde působila jednotka československé armády, která zajišťovala ochranu hranic.

Po druhé světové válce došlo k přejmenování bud i změnám ve vlastnictví. Turistický ruch byl postupně obnoven a místo začalo sloužit především rekreaci. Významnou osobností poválečného období byl Josef Klapka, který dokázal spojit hotelnictví se zemědělským hospodařením.

Ve druhé polovině 20. století se úroveň služeb měnila podle aktuálních provozovatelů, přesto si Jelení boudy zachovaly svůj osobitý charakter.

Dnes jsou Jelení boudy nejen klidným cílem turistů, ale především živou připomínkou horského života, jaký tu po staletí probíhal. Každá louka, každá stavba i každá cesta vypráví příběh o lidech, kteří dokázali v drsných podmínkách nejen přežít, ale vytvořit fungující a svébytné společenství.

Zdroj: Historie krkonošských bud