Spindlerův Mlýn - SPINDL.INFO

Špindlerův Mlýn » ...musíte vidět » Pramen Labe

Pramen Labe

Pramen Labe - Labská louka a nejvyšší vodopád v ČR


Špindlerův Mlýn má každý zapamatován jako horské a lyžařské středisko. Jeho raritou je však i to, že 8 km od centra Špindlerova Mlýna pramení evropský veletok Labe.  Špindlerův Mlýn je tak prvním městem, kterým nejmohutnější řeka Čech protéká. Ze Špindlerova Mlýna se tak vydává na pouť dlouhou 1 122 km, z toho 364,4 km na území České republiky.
Život veletoku Labe se rodí rašeliništích Labské louky v nadmořské výšce 1386,3 m. Na kamenné zídce v blízkosti pramene je umístěno 26 barevných znaků měst, jimiž Labe protéká.
Pokud na hřebenech ještě neleží sněhová pokrývka, Pramen Labe je velice oblíbenou turistickou destinací. Nejen pro pramen veletoku řeky Labe, a jedinečný rozhled a panoramata celých Krkonoš ale také spatříte nejvyšší vodopád v české republice - Pančavský - vysoký 148m. Pokud budete číst dále, tak se dozvíte, kde se Labe vlévá do moře - Hamburg to ale není :o)  Posledním městem je německý Cuxhaven. 
Rovněž zde uvidíte pozůstatky doby ledové i zbytky původního krkonošského pralesa.
Krajina podél této trasy je plna svědectví o bouřlivém vývo­ji vysokohorské přírody, ale též o houževnatých snahách lidí využít drsnou horskou přírodu ke svému prospěchu.

Podle historické události z roku 1684 se vydal královéhradecký biskup Jan Kryštof z Tallenbergu vysvětit pramen Labe, aby tak potvrdil příslušnost Labského pramene českým pánům. Velbloud mu nesl potřebné věci k obřadu. Prudký výstup neschůdným pralesem a nepříznivé počasí všechny unavilo a také velbloud v polovině hory klesl vyčerpán. Podle farní kroniky při svěcení pramene, když biskup ponořil kříž do vody, vichřice utichla, vysvitlo slunce a nad horami se rozzářil jasný, klidný den. Tím skončily dlouholeté spory, komu pramen patří. I dnes je třeba putovat k pramenům pro naše ozdravění.
V blízkosti pramene probíhala již v dávné minulosti zemská stezka, nazývaná též "Česká stezka". Spojovala Čechy se Slezskem. Patřila mezi nejstarší obchodní solné stezky a v roce 1684 ji použil i hradecký biskup Jan z Talmberka a pramen Labe dne 19. září vysvětil. Tím byla také dosud sporná Labská louka uznána definitivně za české území. O další vysvěcení pramene se postaral vrchlabský děkan V. Weber roku 1884.

 

Před túrou si vždy ověřte počasí. Nezapomeňte však, že na horách je počasí značně proměnlivé a mění se i několikrát za den. Zde máte link na webkameru na Labské Boudě, která je vzdálena od Pramenu Labe 1km.

 

Jakou trasu a obtížnost zvolit:


Neboť se nacházíte v Krkonošském národním parku a Pramen Labe nachází v l. ochranném pásmu Krkonošského národního parku, dostanete se autem nejdále na Horní Mísečky, kde můžete zaparkovat na záchytném parkovišti. Dále k Prameni Labe můžete pokračovat buď pěšky (7,5 km), nebo autobusovou kyvadlovou linkou Horní Mísečky - Zlaté návrší. Autobus odjíždí od Jilemnické Boudy.
V závěrečné fázi výletu už je možnost pouze pěšky nebo na horském kole. Od Vrbatovy boudy je Pramen Labe vzdálen 3,5 km pohodlnou cestou pro pěší a cyklisty.


Doporučujeme:


Doporučujeme vám ze Špindlerova Mlýna vyjet lanovou dráhu na Medvědín (1234 m n.m.) - zde máte informace ohledně provozu a ceny. Z vrcholu Medvědína máte dvě možnosti, jak dále pokračovat: 
1) Buď sejít po žluté trase na Horní Mísečky k Jilemnické boudě ( cca 1200m ) a vyjedete autobusem na Zlaté návší k Vrbatově boudě. Od konečné autobusu dále pokračujete 3,5 km po žluté k Pramenu Labe.
Pokud se budete vracet z Pramene Labe zpět do Špindlerova Mlýna Labským dolem - po modrém značení je to do centra Špindlerova Mlýna 10,5 km, zvolte raději k Prameni Labe trasu červenou, abyste nepřišli o jedinečný zážitek Pančavského vodopádu a krásných výhledů po této trase.
K velkým zážitkům této túry patří také pohled na tři velké vodopády - Pudlavský, Labský a Pančavský, který je se svými 148 metry dokonce nejvyšší v české republice.

 

2) Nebo pěšky z vrcholu Medvědína nejdříve po žluté, následně po červené trase na Zlaté návrší v délce stoupání 3.5 km. Při této cestě vám vřele doporučujeme navštívit Šmídovu vyhlídku - krásný výhled na panorama Krkonoš.

 

Pouze pěšky: 

Ze Špindlerova Mlýna po červeném turistickém značení jdete Vodárenskou cestou na Horní Mísečky. Dále můžete pokračovat pěšky na Zlaté návrší, jak je výše uvedeno, nebo využít kyvadlové dopravy z Horních Míseček.

Pokud se rohodnete pouze pro pěší túru, tato trasa je pro náročného turistu, neboť vás čeká 7 km stoupání - na Horní Mísečky a dále na Zlaté návrší. Zbývajících 3,5 km k Prameni Labe již nepatří mezi náročné.  

 

 

POPIS TRASY:

Celková délka trasy - cca 23 km (celodenní túra)
Obtížnost - celá trasa vede po kvalitních horských chodnících a silnicích, vhodné i pro rodiny s většími dětmi, lze kombinovat auto, bus, v závěrečné fázi 3,5 km pouze pro pěší
Občerstvení - Labská bouda, Vrbatova bouda, Horní Mísečky
Zajímavosti na trase - Labský důl, nejvyšší český vodopád na říčce Pančavě, pramen Labe, památník Hanče a Vrbaty na Zlatém návrší, Šmídova vyhlídka

Mapa - ZDE

 

VAŠE NÁZORY, KOMENTÁŘE, RADY

 

GPS:50°46'31.486"N, 15°32'14.089"E

 

 


 

Ze Špindlerova Mlýna jste se dostali na Horní Mísečky. Zda pěšky, lanovkou nebo autem necháme na Vás. Horní Mísečky, jejíž osídlení, pravděpodobně spjaté s těžbou rud, je uváděno již v 17. století (1642). Dnes je to známé sportovní středisko sjezdového a běžeckého lyžování. Po svazích Medvědína a Krkonoše vystoupíme až do 1400 m n. m. k Vrbatově boudě. K výstupu si můžeme vybrat hned ze tří cest - žlutě či červeně značenou tu­ristickou cestu nebo pohodlnou Masarykovu horskou silnici, jejíž dnešní podoba vznikla před 2. světovou válkou v souvislosti s budováním vojenských obranných zařízení na hřebenech Krkonoš. Tehdejší pohnutou historii předmnichovské republiky při­pomínají „řopíky" - malé betonové bunkry, roztroušené nejen na hřebenech Krkonoš, ale i sousedních Orlických, Jizerských a Krušných hor.
Ještě před nedávnem stály poblíž Vrbatovy boudy Jestřábí boudy, původně pět vojenských objektů z období po I. světové válce, kterých bylo v roce 1938 využito k pokusům německých vědců Herdemertena a Knóspela aklimatizovat některé severské živočichy, především vzácného bílého sokola loveckého (Falco rusticolus). Přírodní podmínky hřebenů Krkonoš jsou podobné se­verní Evropě, a tak „polární stanice" na Zlatém návrší měla v odborných kruzích značný věhlas. Válečné události ji však pře­měnily ve výcvikové středisko speciálních německých jednotek pro invazi do severní Evropy. Pozdější turistické ubytovny zanikly v 80. letech 20. století.
Při chvilkách oddychu během výstupu si nelze nepovšimnout změn v okolních lesích. Hluboko dole zůstaly poslední buky, jejichž kmeny zdobí velké plodnice chorošů. Výše už se rozkládá králov­ství horských smrků, jejichž až k zemi hustě zavětvené kmeny, kuželovité koruny a vrcholové zlomy prozrazují nepřízeň životních podmínek. Okolo výšky 1300 m n. m. nedokáží drsnému klimatu vzdorovat ani horské smrky a stále nižší a nižší les přechází v roztroušené smrkové parkosy. I ty postupně zmizí, vystřídány tmavě zelenými keři horské borovice kosodřeviny (Pinus mugo). Tato změna se odehrává v úzkém pásu zvaném horní či alpinská hranice lesa. Nad ní mají nadvládu již jen keře, keříčky a byliny. Proč tomu tak je?
Především pro příliš nízké teploty, a tím i krátkou vegetační dobu, která neumožní dostatečné zdřevnatění každoročně narostlých výhonů. Ty jsou pak citelně poškozovány mrazem, tíhou sněhu, námrazou či silným větrem. Proto je plazivý vzrůst nad horní hranicí lesa mnohem výhodnější životní formou, a tak výše položené svahy hor ovládly keře kosodřeviny (kleče). I přes nízký vzrůst jsou však pěkně staré - 200 až 300 let, a tak půlmetrová větvička kleče může mít stáří i několik desítek let.

Malá kamenná mohyla při cestě mezi Vrbatovou boudou a Pančavským vodopádem připomíná dějiště sportovní tragédie z roku 1913, kdy ve sněhové vánici během závodů za­hynul přední český lyžař Bohumil Hanč a jeho ka­marád Václav Vrbata. Z cesty k Pančavskému vodopádu se odkrývá nádherné panoráma náhorní plošiny Pančavské a Labské louky s probleskujícími rašeliništními jezírky. Bohužel se tu naskýtá i pohled na rozporuplný betonový ko­los nové Labské boudy, postavené po požá­ru původní boudy z roku 1830. Nynější hotel je smutným svědectvím architektonického nevkusu, nemluvě o ekonomických a ekologických problémech takového objektu v I. zóně národního parku.
Ještě než překročíme Pančavu, jeden z největších pravostranných přítoků na horním toku Labe, stojí za povšimnutí změ­něná květena podél cesty, procházející svahovým prameništěm. Mezi trsy suchopýrku rakouského žlutě kvete violka dvoukvětá, modrofialově pak violka bahenní či kropenáč vytrvalý, vzác­ně zahlédneme i vstavačovitou rostlinu prstnatec mokřadní. Přijdeme-li k Pančavě v naprostém tichu, můžeme spatřit pstruhu podobnou rybu sivěna amerického, který sem byl začátkem 20. století vysazen a vydržel přes silné okyselení vod (kyselé deště) dodnes, na rozdíl od pstruha potočního, který z většiny horských potoků vymizel. Vodopád Pančavy - nejvyššího vodopádu v české republice 148 metrů, spadající do více jak 200 metrů hlubokého karu Pančavské jámy, nebyl pro potěr této loso­sovité ryby překážkou, a tak se sivěn dostal i do meandrů Labe na dně jámy.
Strmé skalnaté srázy Labských jam (Harrachova, Pančavská a Navorská) jsou nádhernou ukázkou kvádrovitého rozpadu žuly, která je zde dominantní horninou, na rozdíl od hře­benu Krkonoše, kde převládají svory a fylity. Všimněte si při zpá­teční cestě, že kamenná moře, pozůstatky po mrazovém zvětrávání hřebenů Krkonoš v poledových dobách, jsou v okolí Zlatého návrší (Český hřbet) tvořena drobnějšími a ostrohrannými úlomky, na rozdíl od zaoblených žulových balvanů na svazích Vysokého Kola, (Slezský hřbet). Jedno však mají společné. Na jejich povrchu najdeme pestrou galerii průkopníků osídlování skal a sutí - lišejníky. Především lišejník zeměpisný, jehož žlutozelené rozpraskané povlaky připomínají zeměpisnou mapu (odtud název) a jsou příčinou zvláštního zbarvení kamenných sutí na hřebenech Krkonoš.
Království lavin a krkonošských rodáků
Po chvíli chůze od Pančavského vodopádu neopomeňte odbo­čit na Ambrožovu vyhlídku, místo pojmenované po jednom z průkopníků ochrany krkonošské přírody. Otevře se před vámi ne­zapomenutelné panoráma Labských jam a Labského dolu. Kdysi dávno zde ledovec o mocnosti až 70 m modeloval hluboké srázy a dno jam a téměř čtyřkilometrový ledovcový splaz přemodeloval Labský důl do charakteristického tvaru písmene U, na rozdíl od protilehlého údolí Bílého Labe ve východních Krkonoších, jehož tvar v podobě písmene V prozrazuje „pouze" říční modelaci.
Modelovací činnost ledovců dnes převzal sníh a sněhové laviny a Labské jámy patří k místům s jejich největší frekvencí. Je zde 11 lavinových drah, po kterých se každoročně sesouvají obrovské masy sněhu, hromadící se v horní části závětrných svahů a na hra­nách jam. Není to náhoda, neboť každoročně sem převládající se­verozápadní větry transponují z návětří hor obrovská množství sněhu. Těžké masy sněhu se časem dávají do pohybu, při kterém ničí a poškozují vše, co jim stojí v cestě, především stromy. Na la­vinových svazích se tak nikdy trvale neusídlil vysoký les, ale jen houževnaté keře a byliny, jejichž druhová pestrost je však obrov­ská. Sníh hustého lesa by neumožnil existenci takového pestrého společenství rostlin a živočichů, osluněné svahy lavinišť ano. Vedle světla, slunce a závětří je zde dostatek vlhkosti z dlouhodobě leží­cích sněhových poli, navíc sem vítr odedávna transportuje seme­na rostlin, drobné živočichy, ale i částečky půdy z blízkých i vzdálenějších míst. Funguje zde jakési „biologické smetiště". V odborné literatuře je tento fenomén popsán jako mechanismus anemo-orografických systémů, objevený poprvé pro světovou vědu právě zde v Krkonoších. Avšak již dávno před příchodem vědců znali tato místa naši předci, kteří tu sbírali léčivé byliny, je­jichž pestrost si však nedokázali vysvětlit jinak, než pomocí pověr a mýtů. Tak vznikly názvy jako Krakonošova či Čertova zahrádka. Na svazích Pančavské jámy pod námi se rozkládá Schustlerova zahrádka, místo s nejbohatší květenou české strany Krkonoš, pojmenované na počest významného krkonoš­ského badatele prof. Schustlera, který již v roce 1923 formuloval první návrh na prohlášení Krkonoš za národní park.
Lavinové dráhy a strže se staly domovem nejpamátnější dřeviny Krkonoš - jeřábu krkonošského, který zde vznikl před několika tisíci lety jako kříženec jeřábu muku a jeřábu mišpulky. Tito rodičo­vé se při své „pouti Evropou" setkali právě zde v Krkonoších, později však pod vlivem klimatických změn přesídlili jinam. V Krkonoších po nich zůstal potomek, jehož asi 150 keřů před­stavuje unikátní světové dědictví, hodné přísné ochrany.

Cesta po hraně Labských jam je přístupná pouze v létě a na podzim. V zimní sezoně je nutné používat o něco výše probíhající zimní tyčovanou cestu v dostatečné vzdálenosti od mohutných sněhových převisů a strmých srázů Labských jam. Po obou cestách se dostaneme k Labské boudě, kde se červená značka stáčí k SZ a asi po 1 kilometru nás dovede k prameni Labe. Lze použít i žlutě značenou Koňskou cestu ke státní hranici s Polskem a po prohlídce téměř 300 m hlubokých srázů Sněžných jam  a nedalekého skalního výchozu Violíku se lze opět po žluté značce dostat rovněž k prameni Labe. Symbolická úprava pramenu je doplněna mozaikami erbů větších měst, kterými Labe protéká na své téměř 1200 km dlouhé pouti k Severnímu moři.
K pramenu Labe se váže bohatá historie, neboť tudy vedla významná obchodní solná zemská stezka, tzv. Česká stezka, spojující Čechy a Slezsko. V roce 1684 byl pramen Labe za dra­matických okolností vysvěcen a teprve nedávno byla jeho přesná nadmořská výška stanovena na 1386,6 m n. m.

Hercynská poušť
Během staletí se měnil nejen vzhled pramene Labe, ale i náhorní plošiny Labské a Pančavské louky. V období rozkvětu tzv. budního hospodářství (18. století) se zde pásl dobytek a dokonce sklízelo i seno. Část mezernatých porostů kleče přitom vzala za své a rozšířila se tak rozloha okolních přirozených smilkových luk, kde zcela převládá tvrdá, trsnatá, šedozeleně zbarvená tráva smilka tuhá. Chudost smilkových luk na hřebenech Krkonoš vystihuje označení „hercynská poušť", obrazně používané i v odborných spisech ke zdůraznění kontrastu těchto chudých hřebenových luk Krkonoš (ale i ostatních hercynských pohoří) s pestrou přírodou v nedalekých závětrných prostorech ledovcových karů.
Smilkové louky na hřebenech Krkonoš byly koseny jednou za 2-3 roky, a tak zde v minulosti stála řada letních seníků, ze kte­rých horalé dopravovali seno v zimě na rohačkách do údolí. Na rozdíl od východních Krkonoš, kde již od začátku 17. století exi­stovala celoročně obývaná Luční bouda, v okolí pramene Labe takový objekt nevznikl, resp. existoval jen pár desítek let a v pol. 18. stol. zanikl.
Jako má poušť své oázy závislé na existenci vody, tak i uprostřed „hercynské pouště" na hřebenech Krkonoš vystupují severská rašeliniště jako oázy podivuhodné přírody. Vznikla v době poledové a svým stářím „jen" 5 až 10 tisíc let patří k nejmladším povrchovým útvarům na hřebenech hor. V plochých sníženinách se zhoršeným odtokem vody se hromadila obrovská množství rostlinných těl, především mechů rašeliníků, aby se po odumření a za špatného přístupu vzduchu postupně měnila v mazlavou hnědočernou hmotu - rašelinu. Její mocnost je zde až 3 metry a povrch pokrývají svérázné rostliny - suchopýry s bílým ochmýřeným plodenstvím, keříčky kyhanky, klikvy, či vlochyně, ostřice, rašeliníky. Drsné životní podmínky rašelinišť umožnily, že zde dodnes přežívají svědci dávného zaledněni Evropy - sever­ské druhy rostlin a živočichů, které při okrajích obrovského konti­nentálního ledovce doputovaly ze severu Evropy až na hřebeny Krkonoš. Pozdější oteplení a expanze lesů jim odřízly zpáteční cestu. K těmto vyslancům severské tundry, tzv. glaciálním reliktům, patří především keříčky ostružiníku morušky a poloparazitický všivec sudetský nebo v rašeliništních tůňkách žijící larvy sídla horského. Rašeliniště na Pančavské a Labské louce jsou vynikají­cími přírodními archivy dávné minulosti Krkonoš.
Od pramene Labe vede žlutá značka jižním směrem kolem křižovatky cest na Harrachov a Horní Rokytnici. Její název U čtyř pánů připomíná prudké majetkové spory, které zde panovaly mezi českými a slezskými šlechtici v 16. a 17. století. Ke zpáteční cestě na Horní Mísečky zde můžeme zvolit bud o něco kratší žlu­tě značenou cestu k Vrbatově boudě a dále úbočím Krkonoše, ne­bo pokračovat po zelené značce ke hraně Kotelních jam a po červené značce okolo nápadného skalního výchozu (toru) Harrachovech kamenů a zpět po Masarykově horské silnici na Horní Mísečky. Pohled do dvojice ledovcových karů Kotelních jam, kudy vede Krakonošova cesta, a za pěkného počasí pak výhledy do České kotliny završují naše putování po hřebenech západních Krkonoš.

 


 

 Texty: www.SPINDL.info, Wikipedia, Jan Štursa,

 

Hlavní menu

Úvodní stránka

Hledání

Počasí

21.11. - 7°C

21.11.
7°C

22.11. - 7°C

22.11.
7°C

23.11. - 8°C

23.11.
8°C

Výběr jazyka / Selecte language

CZ EN DE NL DK PL

1:Hotelklik léto 2015 2:DavidSportleft 3:Apt Grand
2: zima Olympie 3: Praha zima 2014 4. Výlety

© 2004-2017 SPINDL.INFO, Spindleruv Mlyn, tel/fax: +420 499 523 777, e-mail: info@spindl.info, www.spindleruv-mlyn.com

CREATED BY SYMPACT

Partneři: